Je snadnější člověka obelhat, než ho přesvědčit, že byl obelhán, říká režisér a scenárista Viliam Poltikovič

21.03.2021

Viliam Poltikovič má na svém kontě více než 150 dokumentů od Cestománie, přes seriál Brána smrti po například jeden z jeho posledních snímků - vnitřní portrét herce Jaroslava Duška - Zrcadlení tmy. Z jeho tvorby je cítit touha po poznání, pochopení různých etnik a otevírání tabu jako je smrt. Zvlášť v době koronavirové pandemie a možná záměrně šířeného strachu ve společnosti je mnohem důležitější nebát se ani těchto témat.

V peruánské Amazonii s indiány Ese-echa.
V peruánské Amazonii s indiány Ese-echa.

Je ještě nějaké téma, které jste neotevřel nebo nezpracoval? 

Například moc a manipulace, což teď hodně vystupuje do popředí. Dotkl jsem se mnoha témat, už mám taky něco za sebou, ale k některým bych se rád vrátil s podrobnějším, hlubším ponorem i sugestivnější vizualizací.

Za bídou dnešního světa stojí popření spirituálního rozměru našeho bytí. Spiritualita ve svém základu není nic nepochopitelného nebo nutně náboženského. Jde o vědomí přesahu našeho bytí, nejsem tu sám, jsem úzce propojen se vším projeveným i neprojeveným a se stavem celku souvisí i můj stav a naopak. Snažím se teď více zaměřit na nenáboženskou spiritualitu založenou na vlastní zkušenosti. Vždy mi šlo o poznávání sebe sama, našich možností, o vnitřní osvobozování se - to považuji za velmi důležité.

Jaká byla spolupráce s Jaroslavem Duškem na posledním filmu Zrcadlení tmy? Jak spolu vycházíte? Obohacujete se navzájem? 

S Jardou je radost spolupracovat, je tvůrčí, rád improvizuje, nic ho nezaskočí. Už se nějaký rok známe, je mezi námi vzájemná důvěra a názorově i lidsky jsme si blízcí. Když například řeknu Jardovi, aby skákal na trampolíně nebo se houpal na houpačce, tak se ani nezeptá proč, ví, že to bude mít ve filmu svůj smysl. Obohatit vás může vše, s čím se v životě setkáte, určitě tedy i naše setkávání, vnímání vzájemné přítomnosti. 

Z natáčení s Jaroslavem Duškem v Irsku se samotářskou delfínicí, kterou natáčení evidentně bavilo.
Z natáčení s Jaroslavem Duškem v Irsku se samotářskou delfínicí, kterou natáčení evidentně bavilo.

Na které dokumenty jste nejvíc pyšný, respektive který z nich byste třeba teď doporučil jako terapii? 

Snad seriál Brána smrti, který je volně na internetu České televize (ČT). Někteří moji známí terapeuti ho považují za transformační a doporučují ho klientům. Sama smrt není temný konec, jak je to v našich končinách obvykle vnímáno, ale proces transformace. Naše bytí pokračuje dál v jiné formě, kvalitě a často i v mnohem lepších a zajímavějších podmínkách. Podrobněji včetně vědeckých poznatků to chci podat ve filmu "Smrt jako brána", který teď dokončujeme. A shodou okolností Jarda Dušek film provádí.

Existuje dnes podle vás v médiích a filmové tvorbě svoboda slova? 

O svobodě slova se dnes v mainstreamu mluvit nedá - cenzuruje se zcela otevřeně, jasně viditelné je to na internetu, kde několik velkých provozovatelů maže vše, co se jim nehodí. Svoboda slova tu stále zatím je, ale musí si najít finanční podporu a zázemí pro uvedení.

Dlouhá léta spolupracujete s Českou televizí. Dává Vám tato spolupráce svobodu? Zůstává tvorba stejně svobodná jako třeba před třiceti lety? Myslíte si, že je stále stejná svoboda slova a tvorby jako v 90. letech? 

S Českou televizí už spolupracuji méně. Volnost jsem tam měl, realizoval jsem si většinou svá témata dle svého. Nicméně projekty, které jsem natočil v 90. letech, by teď vznikaly obtížně. Víc se kontroluje, co vzniká, ke spiritualitě moc velká vstřícnost není. Takzvané schvalovačky v ČT probíhaly v mém případě vždy bez problémů a obsahových připomínek. Ale když se v roce 2019 schvaloval film Příběh tantry, kde je ČT koproducentem, vrátil jsem se do období před rokem 1989.

V Namíbii s úžasnými Sany (Křováky), dále se zkušenými cestovateli Jitkou Popelkovou a Rudou Švaříčkem z Livingstone a Marcelem Nekvindou, majitelem nakladatelství JOTA.
V Namíbii s úžasnými Sany (Křováky), dále se zkušenými cestovateli Jitkou Popelkovou a Rudou Švaříčkem z Livingstone a Marcelem Nekvindou, majitelem nakladatelství JOTA.

V současné době se nemůže cestovat. Jak vzpomínáte na seriál České televize Cestománie? Těšíte se na výlety? 

Natáčení Cestománie bylo prima. Jsem připraven vyrazit na cesty hned. Lepší ale je, když mám čas nabít baterie do kamery. :-)

Natáčení nosorožců při svítání v indickém Ásámu.
Natáčení nosorožců při svítání v indickém Ásámu.

Vystudoval jste dokumentaristiku ještě za socialismu. Byla to jistě rozpolcená doba, jak na toto období vzpomínáte? 

Protože jsem nebyl členem Komunistické strany, nedostal jsem po ukončení FAMU práci v oboru a myslel jsem, že filmu nechám. Za situace, kdy se cenzurovalo každé slovo, to pro mě ani nemělo cenu. Přišlo však několik podnětů, abych u filmu vydržel. Pokusil jsem se a za pár let přišla změna. Doba to byla podivná, ale teď se kupodivu s některými jevy navrací s větší bizarností (jedná se o celý svět) a narůstající razancí.

Po škole jste chvíli pracoval i jako skladník. Pak přišla povinná vojenská služba v Československém armádním filmu v Praze. 

Po skončení služby jsem tam zůstal, jiná možnost nebyla, pokud jsem chtěl zůstat u filmu. Externě jsem pracoval i v Krátkém filmu Praha, ale na uživení se to nebylo. Působení v Čs. armádním filmu skončilo, když rozhlasová stanice Hlas Ameriky zveřejnila, že jsem podepsal prohlášení Několik vět. Vedení studia chtělo, abych svůj podpis veřejně odvolal, pak že tam můžu zůstat. Místo toho jsem veřejně zdůvodnil, proč jsem Několik vět podepsal. Zmíněné prohlášení bylo v dané době považováno za protistátní, mezi jeho autory se řadí i Václav Havel a některé body jsou aktuální žel znovu i dnes. 

Osobně jste se setkal s dalajlamou, jak na to vzpomínáte? 

Setkání s dalajlamou jsou vždy svátkem. Pokaždé mě okouzlí jeho neformálnost, smích, smysl pro humor, přímá čistá mysl. Hned bere i neznámého člověka jako někoho blízkého a tím blízkost vytvoří. Je to vždy radost a obohacení.

Z natáčení v roce 1995 v jeho exilovém sídle v Dharamsale.
Z natáčení v roce 1995 v jeho exilovém sídle v Dharamsale.

Jaké máte plány do budoucna?

Plány mám, ale nechci je zakřiknout. Mimo "smrti" dokončuji i film s Eduardem a Mílou Tomášovými, kteří se hodně zasloužili o šíření nenáboženské spirituality u nás. Víc jak deset let natáčím po světě film o šamanismu, teď čekám, kdy to budeme moci dotočit. I zde chci ukázat, co vše dokáže duch v lidském těle, co vše může poznat, zažít, jak se osvobozuje a letí napříč dimenzemi bezpočetných světů obdivuhodného stvoření. 

S posvátným krokodýlem v Ghaně.
S posvátným krokodýlem v Ghaně.

Co byste vzkázal čtenářům pro zachování duševního zdraví? 

Rozpouštět všechny strachy a obavy, protože nás činí slabšími a ovladatelnějšími. Pomáhat si v tom můžeme tím, co nás těší - pro někoho je to hudba, pro jiného pohyb, příroda, literatura, filmy, humor, vnímání krásy... Důležité je i stále vnímat okolí a něco dobrého pro druhé udělat, rozvíjet láskyplnost, z toho pak můžeme mít radost.

Důvěřovat tomu, že jsme sem nepřišli strádat a trpět - rozhodně takovou možnost máme. Vyžaduje to však bdělost a rozlišování. A hlavně nebát se podívat pravdě do očí a podpořit ji. Je snadnější člověka obelhat, než ho přesvědčit, že byl obelhán...

FOTO: Archiv Viliama Poltikoviče