Temnou stránku má v sobě každý. Někdo víc, někdo míň. Ale i v té ošklivosti může být krása, říká Jan Balej, výtvarník, režisér a scénarista animovaných filmů

Nejen o tvorbě a pohledu na život jsme si povídali s Janem Balejem, čerstvým držitelem už třetího Českého lva, tentokrát za celovečerní animovaný film Barevný sen. Ten sice vinou "covidu" zatím ještě v kinech nebyl, už ale sbírá další ocenění na mezinárodních festivalech.

Honzo, jaké byly Vaše výtvarné začátky? Kreslil jste od malička?                            S kreslením jsem začal velmi brzy. Významně mi pomohla Lidová škola umění. Pak jsem studoval na Hollarce (Střední odborná škola výtvarná), ale na vysokou jsem se dostal až na popáté (špatný kádrový profil). Po dvou letech vojenské služby jsem se dostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.

Jak vzpomínáte na studia?                                                                                      Nejvíc jsem si užíval pestrosti oborů. Mně zajímalo sochařství, grafika. Vhodná průprava pro tvorbu loutky. A u té jsem vydržel až dodnes.

Po škole jste měl tedy už jen krůček k tomu začít tvořit loutkové pohádky a příběhy?                                                                                                                        Ano. Nejprve to byla pohádka o Honzovi, pak Večerníčky a nakonec autorské filmy.

Jak jste se živil oněch 11 let od absolvování vysoké školy do revoluce v roce 1989? Zvítězil Váš výtvarný talent nad tehdejší politickou situaci v Československu?                                                                                                           Spíš vydržel. Bral jsem jakoukoliv výtvarnou práci a pak přišla nabídka od režiséra Lubomíra Beneše pracovat externě jako výtvarník. A pak přišel listopad 1989 a vše nabralo nový vítr.

V devadesátých letech vzniklo studio Hafan film. Jak přišlo k takovému názvu?                 My všichni, členové a zakladatelé studia Hafan, jsme měli nějakého psa. Někdo dokonce i dva! Matěj Forman vytvořil logo, kde si dva labradoři třesou tlapama. Ve studiu nás na začátku bylo pět. Kromě Matěje Formana tam byl také Miloslav Špála, Petr Forman, Ivan Kopecký a já. A tehdejší studio opravdu začínalo v naší garáži! (Smích). Bratři Formanové se časem vydali svou vlastní cestou, přeci jen je to táhlo víc k divadlu. 

Těžké začátky v devadesátých letech podpořil i otec bratří Formanů - Miloš Forman. Je to tak?                                                                                                      Miloš k nám byl opravdu velmi vstřícný a poslal nám peníze. Vždycky nám říkal: "Tak kluci, ukažte co umíte a dělejte". Miloš Forman věděl, že u nás zadul svěží tvůrčí vítr, a tak nás rád podpořil.

Váš poslední celovečerní animovaný film získal Českého lva. Barevný sen, který jsme zatím vinou pandemie ještě nemohli v kinech vidět, je o totalitě a diktatuře. Když srovnáte uplynulých 30 let, myslíte si že je to stále stejné, nebo se situace opět změnila k horšímu?                                                                       Vrátím se trochu do minulosti. Dělal jsem například film Malá z rybárny. Člověk to má tak nějak zasuté v sobě. Není to, že by tvořil prvoplánově. Malá z rybárny vznikala před sedmi lety, dotýká se tématu migrace a imigrace. Tehdy mi ta situace nepřišla tak špatná jako dnes. A teď jsem dělal Barevný sen. Je to o ostrově, kde má diktátor návyky, jaké dnes vidíme ve světě. Do Barevného snu se mi trochu promítl i komunismus. Maso není a podobně. Na filmu jsem spolupracoval ještě s Jiřím Stránským. Řada hlášek ve filmu je přímo použita z jeho vzpomínek z komunistických lágrů. Třeba: "Pane veliteli, máme se dobře a patří nám to!" Ta tam je.

Jak se teď v době zavření kin vinou pandemie koronaviru dostane Barevný sen k divákům?                                                                                                                           Je to zvláštní. Film Barevný sen nabral po ocenění Českým lvem svěží vítr, ale není to bohužel diváky. Má zájem už asi 15 filmových festivalů, například Řekové ho chtějí zařadit v rámci dvoustého výročí osvobození od turecké nadvlády. Napsali mi, že by film chtěli na festivalu, protože je o svobodě. Že film zatím neukážu divákům, no, jak to půjde, chci ho poskytnout hlavně malým kinům. Je mi to bližší, než film nabídnout velkým distributorům, kteří by ho zařadili na týden. Přes malá kina se dostane k víc lidem. A to je dobře. Tohle je naše cesta.

Svobodná tvorba je určitě hodně o penězích, jak je těžké sehnat v dnešní době peníze na loutkový celovečerní film, jehož výroba trvá několik let?            Výrazně nám pomohl Státní fond kinematografie, který může rozpočtu filmu pomoci až 50%. Film Barevný sen vznikl za velmi skromných podmínek a dokončili jsme všechno i bez velkých hráčů tak, jak jsme chtěli.

Myslíte si, že se nemůže vrátit totalitní doba? Jinými slovy, že by se film Barevný sen o svobodě a diktatuře stal trezorovým filmem, tzn. filmem, který se nesmí promítat a je zakázaný?                                                                                                 To si úplně nemyslím. Ale může se stát, že v rámci ekonomiky, snahy se zalíbit (televize) a z důvodů sledovanosti, se prostě "někam" založí. Například dnes v době pandemie začne někdo z nějakého ministerstva přemýšlet za lidi a raději nějaký obsah internetu stáhne, protože to podle něj pro lidi není dobré nebo správné. To už je špatně.

Každá doba byla nějakým způsobem těžká, i ve světě loutkového filmu. Loutkové divadlo se narodilo v Plzni. Jaký je Váš vztah k plzeňským historickým ikonám jako je Josef Skupa nebo Jiří Trnka?                                          Jednoznačnou ikonou v loutkovém světě je pro mě Jiří Trnka. Jak on to uměl! Oběma rukama! No a Josef Skupa, to je taková jiná cesta, než kterou dělám.

Společného máte to, že jste si každý vytvořil svůj osobitý styl vyjádření postav....A k tomu ještě otázka: Inspirovala Vás někdy anglická tvorba? Ptám se proto, že mi Vaše postavy trochu připomínají třeba loutky Wallace a Gromit? Samozřejmě. Aardman. On vlastně přišel s plastelínovou animací, bylo to nápadité a mělo to fantazii. Pak tam byli Angličani bratři Quayové.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?                                                                          Rodí se mi v hlavě jedna Hrabalova povídka. Pábitelé. Já vysvětlím proč. Pábitelé je povídka o tom, jak Bohumil Hrabal přijíždí někam mimo Prahu, a tam je cementárna. A všechno je šedivý. Když jsem byl malej, tak jsme jezdili vlakem sem, na Kařízek. A v Králově Dvoře vždycky zastavil vlak u cementárny, kde bylo úplně všechno šedivý a já jsem na to čuměl a nechápal co to je. Druhé propojení s Hrabalovo povídkou je, že Bohumil Hrabal bydlel proti našemu domu v Praze Kobylisích. Lidi si to trochu pletly a když šli přát Hrabalovi, tak často šli k nám. A Bohumil Hrabal? Já ho pamatuju, jak tam s tím svým batůžkem běhal. To vás trochu propojí.

Váš vzkaz lidem v dnešní době? Co Vám dává sílu?                                              Mám rodinu, práci, kterou miluju a místa, kam jezdím moc rád. Taky mám rád fyzickou práci, a posezení nad alkoholem s lidmi, které mám rád.

Jak si vybíráte hlasy herců pro film? Máte nějaké svoje oblíbené?                    Mám moc rád Vláďu Javorského. On už například pracovní stopu namluví tak plasticky, že je radost s ní dále pracovat. Mám i další skvělé herce a herečky.

Od malička Vás to táhlo k vyjádření temnější reality? Vaše postavy jsou spíš smutné...                                                                                                                 Temnou stránku má v sobě každý. Někdo víc, někdo míň. Ale i v té ošklivosti může být krása. Podobný pohled, si myslím, má i například Burton, Lynch a nebo třeba Bosch. Krásná díla.

Rád se věnujete fyzické práci na zahradě kolem domu. Je to pro vás relaxace?   To potřebuju. Najednou sem uteču (z Prahy) a začnu tady hrabat listí, bolí vás celé tělo, protože na to nejste zvyklí. Ale pravda je, že večer usínáte s takovým dobrým pocitem. Když uděláte kus plotu, usínáte spokojený. Zatímco nad tvůrčí prací usnete a nevíte, jestli jste spokojený, nebo ne. Nemáte tu jistotu. Ale když víte, že máte pět metrů plotu, tak je to daný, má to to měřítko.

Kdy se ve Vás probudilo výtvarno? Kreslil jste rád od malička? Měli jste to v rodině, jak se říká?                                                                                                     Snad jsem něco pobral od mé mámy.

Dávali Vám pedagogové v Lidové škole umění (LŠU) volnost, nebo Vás nutili třeba do dodržování proporcí a podobně?                                                                                                       Já jsem měl to štěstí, že jsem narazil na profesora Plačka. Černý rolák, alkohol, cigarety, slečny. On nás nechal. A já už jako menší kreslil akty a všechno. Bylo mi tak sedm, osm, to už si přesně nepamatuju. On byl prostě umělec, který chtěl svoji tvorbu, ale byl tu komunismus, a on musel učit na LŠU. Tak nás vůbec neomezoval. A to bylo moc dobře.

Na Střední výtvarné škole to bylo podobné?                                                           Tam už to bylo utaženější. To už bylo jiné.

A jak vzpomínáte na šest let na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze?Podle mě nejdůležitější na té škole bylo, že jsem tam nasával umění se stejně cítícími souputníky. Pedagogická činnost tam byla, ano, ale stejně jsem si jel nějakou svojí cestou.

Jak se díváte na rozdělení společnosti ohledně očkování proti koronaviru? Mám na mysli takzvaný covid pass, který bude třeba opravňovat jejich držitele, tedy očkované, jít do kina, třeba i na Váš film Barevný sen. Není to diskriminace lidí kteří s očkováním nesouhlasí?                                                                               Řeším to v sobě každý den. No, jde to všechno hodně do háje. Člověk ale musí mít pořád nějakou víru.

A co si myslíte o očkování?                                                                                            Já se přiznám, že očkování pro mě není něco naprosto důležitého v tuhle chvíli. Neřeším to.

Nepřipadá Vám, že se vrací doba před rokem 1989 co se týče svobody informací a cenzury, nejen, v otázkách kolem koronavirové pandemie? Jiné názory mimo hlavní oficiální vládní proud jsou označované za dezinformace, konspirace a kdoví, co ještě? A lidé jen konzumují schválené informace?                               Ano, přesně, bohužel. Mám už ale takový několikaletý smutek ohledně pravdy a svobody. Ale asi si takovou vládu zasloužíme. Kdyby vláda fungovala normálně, tak o ní neslyšíte. My jsme se tak strašně prolhali do lži, že dneska se na ně díváte a říkáte si, tohle není pravda, tohle už taky není pravda. Je to ošklivé.

Napadlo Vás někdy, že byste emigroval?                                                                     To ne, to bych musel utéct sám před sebou. Já bych přál hlavně mladejm, aby to tady fungovalo, aby ze života tady měli dobrej pocit. Aby pochopili, co je komunismus a všechny ty špatný věci.

Jaký vnímáte, že je ve filmech, co děláte, odkaz pro mladou generaci? Co by si z nich mohli mladí vzít?                                                                                                              To je otázka! Protože lidi, kteří jsou poznamenaní dobou před rokem 1989, tak pro ně třeba červený trenýrky mají význam. Ale pro ty mladý to teď nemá význam, ale třeba bude mít, já nevím. Moje filmy jsou takové moje vypořádání s tím, co jsme zažili. Třeba to ti mladí pochopí, třeba to nepochopí.

Barevný sen, kdy ho uvidíme? Uvažujete třeba o online zpřístupnění?           Zatím usilujeme dostat film do kin, jakmile to situace dovolí. Přeci jen potřebujeme naši práci trochu finančně zhodnotit.

Co je na takovém filmu vlastně nejtěžší? Dostat nápad? Sehnat producenta? Na internetu je ode dneška ke zhlédnutí video s žádostí o finanční podporu lidí na počítačové odstranění drátků loutek? Co je prostě na celém tom všem nejtěžší?Všechny fáze vývoje filmu jsou pěkné. Nejdřív to máte v hlavě, pak si to napíšete, to všechno je dobré. Pak přijde realizace a když máte kolem sebe profíky, tak je to taky dobrý.

Kolik lidí na filmu pracuje?                                                                                         Byli jsme hodně malý štáb, bylo nás asi osm, a točili jsme to dva a půl roku, což je docela slušný.

Jaká je Vaše oblíbená kniha?                                                                                  Hodně rád jsem četl Jarmilu Loukotkovou a její historické romány.

Co rád pijete?                                                                                                        Všechno (smích). Všechno má svoji atmosféru. Piju rád bílé víno, ale jindy zas dostanu chuť na pivo. Kořalku nechci zas tak moc, ne.

Vaše nejoblíbenější hudba?                                                                                         Tak třeba Pink Floyd, Vladimír Mišík, před chvílí jsem poslouchal Hanu Hegerovou.

Jaké je Vaše oblíbené jídlo?                                                                                       Jídlo pro mě asi není to hlavní. Mám pocit, že mi jídlo přes den ubírá energii a nemůžu se přes den třeba najíst a pak jít pracovat. Většinou proto jím až večer. Tohle jsem se naučil časem, že jsem nemohl chodit na obědy, protože mi to vadilo. A jsem vnímavější. když přes den nejím.

Jste spíš introvert nebo extrovert? Máte rád lidi kolem sebe?                            Mám rád lidi. A moji odpověď nejlépe vystihne motto: Jsem rád sám, když vím, že nemusím být sám. Prostě chvíli je vám hezky, prožíváte to svoje a najednou zjistíte, že vám zas až tak hezky není, že potřebujete ty lidi. 

Jaké je Vaše místo, kde si odpočinete? Je to tady na chatě na Kařízku?            Mám prochozenou celou oblast tady okolo. Někdy se Vám otevře krásný pohled, někde se můžu vykoupat. Já to tady (Kařízek, Brdy) mám rád.

Máte rád rodnou Prahu?                                                                                              Ale taky svým způsobem. Ale už jsem si jí užil. Tady je to prostě moc pěkný. Pořád tady vidím něco nového při každé další procházce.

Kde se cítíte být doma?                                                                                             Cítím se doma tady, tady v té oblasti, cítím se doma v Praze, kde to taky znám a taky funguju. A cítím se jako Evropan. A jsem na světě rád.

To zase nahrává na otázku, proč tedy takové smutné postavy a náměty? V závěru Vaší Malé z rybárny jsem brečela...                                                                 To si takhle neberte, to já jsem občas i veselej. (smích)

Považujete se za životního optimistu?                                                                Musím. Když pracujete v kultuře zažijete hodně zklamání. To lidské bolí hodně. Srazí vás to, ale pak se zase zvednete. A vzdát to a koukat za záclonou, co kdo dělá? To nejde. Takže jsem do filmu Barevný sen šel a půjčil jsem si peníze. A když se film dokončil a všichni byli zaplacení a já nebyl v dluzích, byl jsem spokojený. Stal jsem se i více racionálním člověkem. Nepřemýšlím o budoucnosti. Radši si pustím hudbu nebo se dívám na naprostý kraviny, ale vlastně žiju ze dne na den. Ráno se probudím a je mi veselo nebo je mi smutno, ale do odpoledne je mi zase veselo. Ale jakmile začne člověk uvažovat způsobem: já musím ještě tohle udělat nebo tohle, tak mu začne vyrůstat pyramida a to je to špatný. Co budu mít zítra k obědu? Třeba polívku.

Člověk je i tím, co ho obklopuje. Setkal jste se někdy s tím, že Vás někdo zradil?V životě jsem poznal bohužel hodně lidí, kteří mě zklamali. A to zklamání si prostě sebou nesete. Ale přesto, že bych se stal takovým nějakým rampouchem? Ne! Furt lidem věřím!

Radil Vám někdy někdo v tvorbě? Jako: "Tohle se nebude líbit, tohle bych ztvárnil jinak", a podobně?                                                                                   Myslím, že ti velcí a moudří neradí. A nebo jen tak, nenápadně, něco podsunou. A buď to padne do úrodné půdy nebo taky ne. A takoví byli například pan Pojar, Stránský a Forman.

A my přejeme, ať se dílo daří dál:-). Moc díky, Honzo!